Dýchací a imunitní soustava

DÝCHACÍ SOUSTAVA

DÝCHÁNÍ (respirace) je proces, při kterém dochází k výměně plynů v organismu - kyslík je přijímán a oxid uhličitý eliminován. Dělí se na vnitřní dýchání (výměna O2 a CO2 mezi krví a tkáněmi = tkáňová respirace) a vnější dýchání (difúze O2 a CO2 ze vzduchu do krve = plicní ventilace). Příkladem obranných dýchacích reflexů je kašel, kýchání.

Vnější dýchání se skládá ze čtyř procesů:
1. Plicní ventilace = výměna vzduchu mezi plícemi a vnějším prostředí, je možná díky rozdílu tlaku mezi atmosférou a alveoly. Proudění vzduchu se opakuje jako nádech (inspirace) a výdech (expirace). Ventilace probíhá díky centrálnímu řízení na základě různých faktorů (pH krve, koncentrace O2, koncentrace CO2). Inspirace je aktivní děj, vzduch je nasáván do plic, bránice (diaphragma) klesá, mezižeberní svaly zvedají žebra. Expirace je pasivní děj, vzduch je vypuzován z plic.
2. Distribuce = promíchání nadechnutého vzduchu s tím, který zůstal v plicích.
3. Difúze = výměna plynů v plicních sklípcích (alveolech) - kyslík jde z alveolů do kapilár a oxid uhličitý z kapilár do alveolů.
4. Perfúze = průtok krve plicními kapilárami. 

Řízení dýchacích pohybů je do jisté míry volné, ale pokud organismus zaregistruje změnu homeostázy, vezme nad tím kontrolu. Dýchací centrum je v prodloužené míše, kde se nacházejí neurony, které řídí frekvenci a intenzitu dýchacích pohybů. Hlavním úkolem dýchání je udržení parciálních tlaků plynů, což je síla, jakou molekuly daného plynu působí na vnitřní plochu stěn. Na dýchací centra působí změny parciálního tlaku CO2 (pO2 na to nemá vliv), který kontrolují chemoreceptory, které když se aktivují, dojde ke zvýšení dechové frekvence i objemu. Parciální tlak O2 je vyšší v tepnách a nižší v žilách, parciální tlak CO2 je vyšší v žílách a nižší v tepnách. 

                                                                     

PLICNÍ OBJEMY A KAPACITY
Dechový objem (Vt, TV) je jeden normální nádech a je to 0,5 l, ale i po normálním nádechu se dá nadechnout ještě více, což se označuje jako inspirační rezervní objem (IRV). Stejně je tomu při výdechu, kdy se dá vydechnout usilovně ještě více, což se označuje jako expirační rezervní objem (ERV). Nikdy se ale nedají vyprázdnit celé plíce, vždy tam nějaký vzduch zůstane a to se značí jako reziduální objem (RV) a je to asi 1,5 l.

Vitální kapacita plic (VC) je maximální nádech (což je normální i rezervní dohromady - inspirační kapacita IC) po maximálním výdechu. Celková kapacita plic (TLC) je vitální kapacita i reziduální objem dohromady a je to 5 - 8 l.
Normální dechová frekvence je 12 - 16 za minutu, což znamená, že průměrný minutový dechový objem je 7 l.

                                                                     

DÝCHACÍ CESTY = dýchání a přenos kyslíku, upravení vlhkosti a teplot vdechovaného vzduchu, zbavování se částic nečistot díky řasinkovému epitelu, rezonance a tvorba hlasu.

 

HORNÍ CESTY DÝCHACÍ:

Nosní dutina (cavitas nasi) se skládá z kostěné a zevní části a je rozdělena přepážkou nosní na pravou a levou část. Sliznice (tunica mucosa) pokrývá stěny, kryje přepážku. Je čichový okrsek, kde jsou čichové buňky a n. olfactorius a dýchací okrsek, kde je řasinkový epitel, typický pro dýchací cesty.

Vedlejší dutiny nosní (sinus paranasalis) jsou párové a obklopují v lebce dutinu nosní, se kterou jsou spojeny úzkým vývodem. Nacházejí se v horní čelisti (sinus maxillaris), kosti čelní (sinus frontalis), kosti čichové (sinus ethmoidales) a kosti klínové (sinus sphenoidales). Významně zvětšují objem nosní dutiny, upravují vdechovaný vzduch částečným ohřevem, zbavením nečistot a zvlhčením a podílejí se na tvorbě hlasu, který je kvůli individuálním tvarům dutin pro každého člověka charakteristický. V případě infekce vzniká sinusitida.

Hltan (pharynx) je společná část dýchací a trávící soustavy a dělí se na tři části - nosohltan (nosopharynx), ústní část (oropharynx) a hrtanovou část (laryngopharynx), která potom navazuje na jícen (oesophagus) a jsou vzájemně odděleny příklopkovou chrupavkou (epiglottis).

 

DOLNÍ CESTY DÝCHACÍ:
Mrtvý dýchací prostor představuje tu část vzduchu, která se neúčastní výměny plynů v alveolech. Zahrnuje obsah dýchacích cest až po alveoly a je to asi 150 ml.

Hrtan (larynx) je zavěšen na jazylce, je tvořen řadou chrupavek - nepárové (štítná thyroidea, prstencová cricoidea, příklopková epiglottis) a párové (hlasivková). Příklopková chrupavka se při polykání reflexně zavře, aby nedošlo k vniknutí sousta do dýchacích cest. Mezi štítnou a prstencovou chrupavkou se provádí koniotomie, pod prstencovou chrupavkou tracheotomie. Hlasivky (glottis) jsou štěrbina uložena uprostřed hrtanu. Hlasivková štěrbina mění svou šířku vlivem svalů hrtanu, které ovládají pohyb hlasivkových chrupavek, kde proudem vzduchu vzniká zvuk, který rezonováním v dutinách (hrtan, hltan, nosní dutina, ústní dutina, vedlejší dutiny nosní) získává barvu lidského hlasu.

Průdušnice (trachea) se větví na dvě hlavní průdušky (bronchus, bronchi) a ty se dělí u pravé plíce na tři lobální bronchy a u levé plíce na dva lobální bronchy. Ty se ještě dělí na menší průdušinky (bronchioli), které končí v plicních sklípcích (alveoli), které jsou pokryty kapilárami, aby byla možná výměna plynů.

Plíce (pulmo) jsou párový orgán, který okysličuje krev a umožňuje dýchání. Pravá plíce má tři laloky (lobus), levá dva laloky a je tvarem přizpůsobena tak, aby se tam vešlo srdce. Každá je obalena poplicnicí (pleura) a uložena v pleurální dutině, kde je podtlak, díky kterému zůstane smrštěná. Pleura se dělí na viscelární pleuru (srostlá s povrchem plic) a parietální pleuru, mezi kterými je pleurální dutina a malé množství tekutiny, kterou tvoří buňky pleury.

                                                                     

IMUNITNÍ SOUSTAVA

IMUNITNÍ SYSTÉM se stará o obranyschopnost organismu, má schopnost odolávat patogenním bakteriím, virům, prvokům, houbám a likvidovat vlastní staré a opotřebené či nádorové buňky.

• Nespecifická imunita = vrozená, rychlá, nemá paměť; např. lysozym ve slinách a fagocytóza
• Specifická imunita = získaná, pomalejší, má paměť; T-lymfocyty a B-lymfocyty

                                                                    

Imunoglobuliny jsou protilátky, které produkují B-lymfocyty. Patří do skupiny γ globulinů.
IgG = pozdní protilátky, IgM = časné protilátky (akutní zánět), IgA = protilátky sliznic a jater

Antigen navozuje produkci protilátek (imunoglobulinů).

                                                                    

LYMFATICKÝ SYSTÉM je soustava mízních cév, uzlin, sleziny a brzlíku (který zaniká). Míza (lymfa) je tekutina vznikající z tkáňového moku, která se složením podobá plazmě, ale má mnohem méně bílkovin. Lymfatické tkáně obsahují lymfocyty a makrofágy.

Míza teče mízními cévami a přináší kyslík a živiny z krve (z tepen) k buňkám a potom odplavuje jejich odpadní látky, teče skrz alespoň jednu mízní uzlinu a vrací se zpět do krve (do žil).

Mízní uzliny fungují jako filtry lymfy a většinu buněk tvoří T a B-lymfocyty (kůra a dřeň, kde je více makrofágů a spíš jsou tam B-lymfocyty). Míza, která vstupuje do krve musí vždy projít alespoň jednou uzlinou.

Slezina je nepárový křehký orgán ve vazivovém poudře, obsahuje zásoby krve a lymfocyty tam bojují s patogeny, erytrocyty jsou tam odbourávány. Červená pulpa (dřeň) obsahuje velké množství krve, bílá pulpa obsahuje provazce lymfatické tkáně (převážně T-lymfocyty) a lymfatické uzlíky (B-lymfocyty, zárodečná centra z aktivovaných B-lymfocytů). Mezi těmito pulpami je marginální zóna, kde je míň lymfocytů, ale zato hodně fagocytujících makrofágů. 

                                                                    

Diapedéza je přestup buněk - nejčastěji leukocytů - přes neporušenou cévní stěnu do tkání. Tento proces probíhá nejčastěji na základě chemotaxe, což je pohyb buňky na základě chemického podnětu (např. bílá krvinka pohybující se směrem k zánětu = pozitivní; od zánětu = negativní)